Historie
Chcete-li vylíčit dějiny Prahy, Brna nebo Olomouce, můžete se přímo vnořit do archivního materiálu těchto měst. Najdete tam i velmi staré a ucelené záznamy o hradech, zámcích a kostelech, o významných osobnostech, o společenských, politických a hospodářských událostech, které nakonec nejen určovaly historii těchto měst, nýbrž i vývoj celých Čech a Moravy.
V případě Janova tento postup není možný. Archivního materiálu je poskrovnu, významná architektura není, žádné archeologické nálezy, žádná známá osobnost se zde nenarodila, a tak je vliv obce na vývoj regionu z historického hlediska nulový. Dějiny zemědělského Janova jsou sotva průměrné, s tím se musíme smířit. Rozhodl jsem se proto na úvod popsat několik historických událostí regionu, aby se konkrétní údaje o obci daly rozumně začlenit do historické souvislosti.
Kolonizace a vznik vesnic
Sociální poměry v Čechách 12. století byly kruté a vedly mj. i v okolí Litomyšle po r. 1200 k hromadnému útěku sedláku ze statků. Tento stav nedával velké naděje plánům premonstrátů k osídlení zalesněných a méně úrodných krajin směrem na Moravu. Poohlíželi se tedy po lidech z cizích oblastí, které by mohli přilákat a udržet. Jedním z nutných předpokladů bylo nastolení nového, svobodnějšího společenského řádu pro nové usedlíky, tzv. „německé právo“.
Vyhlídka nového začátku v dobrých právních podmínkách pak přivedla do okolí Litomyšle spoustu chudých, ale pracovitých Němců z Franska a Durynska, kteří disponovali vhodnou technologií a nářadím pro vymýtání lesů. Některé dovednosti nutné pro zvládnutí konkrétně daných místních podmínek převzali od stávajících usedlíků. Takto vznikly první kolonizační vesnice, zpravidla v místech méně úrodných a výše položených, než byly ty stávající.
Polnosti byly rozděleny na lány, jež ležely po obou stranách vesnice, která se táhla obvykle podél potoka. Nový osadník dostal dědičně jeden lán o velikosti 60–120 korců. Tato základní struktura je dobře viditelná na starších katastrálních mapách, někdy i do dnešní doby.
Nové vsi dostaly různá privilegia, která se např. promítala do výše a druhu platů, úroků a robot. Správa vsi náležela dědičnému rychtáři, zpravidla zakladateli vesnice (něm. „Lokator“, u Nejedlého „vocator“). Vesnice nesla jméno často po něm.
První písemné zmínky
V r. 1346 nařídil papež Klement wroclawskému biskupovi rozdělit statky litomyšlského kláštera mezi nově jmenovaného biskupa a jeho kapitulu. Výsledkem této práce byla listina z r. 1347, jíž vděčíme za první písemné zmínky o celé řadě okolních vesnic, mj. i Janova.
Stavby a usedlosti
Ve vesnicích se vyvinula vedle zemědělství i řemesla potřebná pro zemědělskou technologii a životní potřebu lidí. Usedlosti měly na začátku franskou podobu – obdélníkový dům o půdorysu asi 10×8 m s hluboko staženou střechou a nízkými stěnami pro ubytování lidí i dobytka, které byly ale brzo přizpůsobovány novým daným poměrům.
Původně dřevěné statky se přeměnily až po polovině 19. století postupně na kamenné resp. kombinované stavby. U zámožnějších usedlíků dominoval obdélníkový dvůr uzavřený na všechny čtyři strany (něm. „Vierkanthof“), chudší lidé žili v menších domcích a měli menší nebo žádnou půdu (zahrádkáři a chalupníci).
Válečná období a útlak
Zhoubné následky pro společenský a hospodářský vývoj v oblasti měla válečná období, obzvláště v období husitském a třicetileté války. Paralelně přišly vesnice o řadu výhrad a byly vydány stále stoupajícímu útisku ze strany panství, ke kterému se v rostoucí míře přidal i stát. To vše vedlo opět k hromadnému opuštění usedlostí a k regionálním nepokojům na Litomyšlsku (1680 Dolní Újezd, 1735 Osík, 1775 Čistá). Na začátku 18. století zůstalo sedlákovi jen 20–30 % z toho, co za svou práci utržil.
Národnostní vývoj a Hřebečsko
Národnostní poměr byl ve fázi vzniku nových vesnic dost nepřehledný. Zdroje z německé i české strany se navzájem překonávají v nárokování primátu v osídlení té či oné vesnice. Z dnešního hlediska je to spor stejně významný jako ten o prvenství mezi vejcem a slepicí.
Můžeme vycházet z toho, že nově příchozí usedlík na začátku nebyl soběstačný a rád vyhledal v širším smyslu „sousedství“ někoho, kdo tu už byl a vyznal se. Tomu odpovídá i původní slovansko-německá míchanice jmen osadníků. Žili pak přes staletí bezkonfliktně vedle sebe a promíchali se.
K polarizační převaze té či oné národnosti ve vesnicích došlo až během delší doby pod vlivem válečních nepokojů, stoupajícího útlaku ze strany panství, rodinných a kulturních vazeb, a v neposlední řadě i školství. Výsledkem byl v naší oblasti vznik ostrůvku německého jazyka pod názvem „Hřebečsko“ (něm. „Schönhengst“) s ohnisky Moravská Třebová („Mährisch Trübau“) a Svitavy („Zwittau“). Geograficky první vesnicí tohoto ostrůvku směrem od Litomyšle byl právě Janov („Jansdorf“).
Období nacismu a odsun
Nejednou v dějinách byla existence národnostních skupin v zemi zneužitá mocenskými ambicemi vnějšími i vnitřními – jako po rozpadu C. a k. monarchie po 1. světové válce, při založení 1. republiky, hlavně ale po uchopení moci Hitlerovců v Německu po r. 1933.
Obecní úřad před rokem 1945
Z valné části hřebečtí obyvatelé podlehli snadno a rádi, i když s rozdílnou vlastní iniciativou říšské propagandě, která jim v době hluboké hospodářské a agrární krize a některých necitlivostí tehdejšího Československa v národnostní politice slíbila lepší budoucnost. Někteří začali aktivně podporovat, přinejmenším ale souhlasně trpět hnutí připojení Hřebečska k „Říši“, ke kterému na základě Mnichovského diktátu v říjnu 1938 také došlo.
Dobové fotografie doloží nekompromisně, jak obyvatelé 10. října 1938 masově a bouřlivě vítali vojska německého wehrmachtu při obsazení některých měst a obcí. Pro Hitlera ale nebyli ničím jiným než nástroj k oslabení a rozbíjení silného Československa, a tuto funkci i vyplnili, i když většinou jen nevědomky. Z valné části začali střízlivět až poté, co se množila úmrtní oznámení příbuzných a sousedů padlých po přepadení Sovětského svazu Německem.
Osvobození a poválečné osídlení
Oblast Hřebečska byla osvobozena ve dnech 8.–10. května 1945 vojsky 4. ukrajinského frontu Rudé armády za přispění skupin partyzánů a osvobozených spojeneckých válečných zajatců. Všechny hlavní cesty vedoucí na západ byly ucpány uprchlíky a prchajícími německými jednotkami, které v kvapu odházely zbraně, munici a výzbroj do příkopů. Více o těchto událostech najdete na stránce Pamětní deska rudoarmějců.
Zločiny fašistů spáchané v celé Evropě a podíl zdejších Němců na rozbití čs. státu zalehly po konci 2. světové války jako neviditelná mlha kolektivní viny na všechny Němci, a to i na ty, kteří se v té době nacházeli na Hřebečsku. Nad jejich mezinárodně schváleným odsunem snad žádný Čech neplakal, ale někteří mínili, že jim musí platit stejnou mincí, a tak došlo po osvobození oblasti a v první, vítěznou koalicí ještě neschválené (tj. tzv. „divoké“) vlně odsunu od června 1945 k neskutečným přehmatům a nelidskému zacházení vůči bezbranným lidem.(1,2)
Pro nepříznivý dopad nekoordinovaného odsunu jak na domácí hospodářství, tak i na okupační zóny v Německu se musela tato akce až do vyřešení celé řady sporných otázek dočasně pozastavit. Ministerstvo vnitra pak ke konci r. 1945 vydalo Směrnice k provádění soustavného odsunu (transferu) Němců z území Československé republiky, na jejichž základě pokračoval v r. 1946 řízený odsun.(1)
Dekret č. 12/45 Sb. zkonfiskoval pro účely pozemkové reformy v obnovené republice zemědělský majetek Němců, Maďarů, zrádců, kolaborantů a jiných nepřátel republiky. Provedením této nelehké úlohy byly pověřeny okresní národní výbory resp. okresní správní komise. V rámci příprav nového osídlení byla dle prezidentského dekretu č. 5 vytvořena pozice „národního správce“, který se měl v první době postarat o evidenci konfiskovaného majetku, jeho ochranu před rozkrádáním a plynulý chod hospodářství, a to vše, než se tento majetek bude odevzdávat do rukou oprávněných nových nabyvatelů.
Národní správci byli ustanovení z řad spolehlivých osob české nebo slovenské národnosti, které měly mít potřebnou odbornou kvalifikaci. Ne všude mohly tyto požadavky být naplněny. Některé oblasti pohraničí nebyly dosti atraktivní, aby přilákaly potřebné kádry, a tak „se vzalo, co bylo“.
Politicky byl proces osídlení řízen osídlovací komisí ministerstva zemědělství. V otázce přídělu hrály hlavní roli rolnické komise. Na úrovni obcí to byly místní rolnické komise s max. 10 členy, kteří zastupovali oprávněné uchazeče o příděl zemědělské půdy.(1)
Oblast Hřebečska byla po červnu r. 1945 postupně osídlena novými osadníky z nitra Československa a z řad reemigrantů. Pro některé to byla éra zlatokopecká, pro valnou většinu ale šance k novému začátku. Dnešní ráz oblasti nasvědčuje tomu, že zvítězila pracovitost těch, kteří se s novou vlastí ztotožnili.
Dějiny vesnice
Založení a nejstarší historie
Nikdo dnes už nedokáže doložit, kdy přesně Janov vznikl. V historické literatuře je celkem nesporné, že to bylo v rámci tzv. druhé (neboli vnější) kolonizace v polovině 13. století, a že noví osídlenci přišli především z oblasti Franska a Durynska v Německu.
První písemná zmínka o vsi pochází ale až z r. 1347, kdy při rozdělení klášterních statků mezi nového litomyšlského biskupa a kapitulu dle příslušné listiny, území s usedlostmi pod názvem „Janštorf“ (v latině „Jansdorph“) připadlo biskupovi. I když analýza jmen tehdejších obyvatelů připustí závěr, že se jednalo o ves národnostně smíšenou, uvádí se její název v různých pravopisných variacích až do r. 1945 vždy v německé formě.
I v latinsky napsaných listinách z let 1349, 1350, 1361, 1384 a v listinách urovnávajících trvající majetkové spory mezi biskupem a kapitulou z let 1358, 1369, 1380 a 1398 se objevoval vždy název „Jansdorph“. Více o německém odkazu obce najdete na stránce Reference „Jansdorf bei Zwittau“.
Farní kostel a duchovní správa
Dle Nejedlého(1) a Licka(2) víme, že zde už v r. 1350 existoval farní kostel náležící k děkanátu Poličskému. Zmiňují se dále o „dobytčí cestě“ u dvora jistého Dětmara (Dietmar)(3), o vozkovi Václavovi (Wenzel) a koláři Václavovi (Wenzel). Byly zde i včelí úly, za které se platily úroky. Podrobnosti o kostele najdete na stránce Kostel, věž a zvony.
Rychta a „dva Jansdorfy“
Výše uvedená listina z r. 1398 je z hlediska minulosti Janova zvláště důležitá. Poprvé se tu najde zmínka o rychtáři Benešovi (Benedikt) a svobodné rychtě. Ta dle této listiny připadla spolu s lesem a určitou částí usedlostí (dle (1) „s novým osazením“) znovu biskupovi, načež jiná část vsi (dle (1) „in alio Jansdorf“) odváděla plat a úroky kapitule.
Historici věnují existenci „dvou Jansdorfů“, které se přes 50 let písemně uvádějí vedle sebe, značnou pozornost – např. kde nebo jak daleko ležel ten „druhý Jansdorf“. Zatím na to nikdo nepřišel. Blíž k realitě bude asi domněnka, že se jedná o jednu a tutéž ves, která byla dle lokálního růstu přechodně rozdělená pouze fiskálně. Všeobecně se ale soudí, že její původní jádro bylo směrem k Mendryce.
Středověká správa obce
Litomyšlský biskup Jan IV. zvaný „Železný“ osvobodil r. 1412 ves od odúmrtí. Z roku 1420 máme informaci o působení konšelů:
- Henslín (Hanuš) Metler – asi zárodek později v Janově rozvětvené rodiny Mattler
- Martin Cvik – v r. 1402 zádušní úředník
- Václav Polan
Z r. 1464 je zmínka o rychtáři Kubovi (Jakob).
Husitské války a duchovní správa
Za značnou devastaci vč. zničení farního kostela a pravděpodobně i farní budovy v husitských válkách „vděčí“ Janov příslušnosti k biskupovi. Dlouho se proto o věřící staraly farnosti v Opatově (do r. 1653) a pak až do r. 1785 v Čisté (Lauterbach). Více o farní historii najdete na stránce Farnost a farní budova.
Daně a roboty dle urbáře z r. 1548
Trochu rozsáhlejší údaje o daňové a robotnické zátěži nám poskytuje urbář litomyšlského zámku z r. 1548. Uvádí pro Janov:
| Typ platby | Výše | Splatnost |
|---|---|---|
| Peněžitá daň | 23 kop, 32 grošů, 5 denárů a 1 haléř | dvakrát ročně (o Jiřím a Gallusovi) |
| Další peněžitá daň | 58 grošů | o Johanovi |
| Naturální daň | 155 měřic 3 čtvrtiny oves a 135 kuřat | – |
Jako robota se uvádí, že každý usedlík musí zhotovit 25 polen dřeva pro panský pivovar za protihodnotu jednoho bílého denáru a jednoho sudu piva pro všechny dohromady. Zde vidíme, že se jednalo ještě o placenou službu, na rozdíl od pozdějších robot.
Historik Fiedler(4) provedl složitý přepočet platů a robot na počet osídlenců a přišel na číslo 60. Toto číslo ale nesmíme rozumět jako počet obyvatelů – většina usedlíků měla totiž ještě určitý počet podruhů a rodinných příslušníků, k tomu přišli nevávaní chalupníci a zahrádkáři, takže tento údaj představuje jenom něco jako „daňovou jednotku“.
Růst povinností v 16.–17. století
Pro roky 1557 a 1610 se uvádí, že 65 usedlíků se nadále postará o dřevo pro pivovar za v.u. protihodnotu. Přibyly ale další povinnosti:
- 55 sáhů topícího dřeva pro zámek v Litomyšli
- Dlouhé dřevo pro cihlové a vápenencové pece
- Vlastními pomůckami odlov rybníku pod „mendryckým dvorem“ a dle nutnosti i pomoc u dalších rybníků
- Dle objednávky zámku na druhý den orat pole litomyšlského dvora nebo delegovat 30 ženců „proti strávě a platu“
- Zahrádkáři a podruzi – povinni pomoci při sklizni konopí
- Obec platila 3 husy o Jakubovi a 2 kbelíky medu s 30 grošů o Johanovi
Dopady třicetileté války
V roce 1649 najdeme v Janově 56 sedláků, jednoho svobodného rychtáře, 6 zahrádníků a 13 chalupníků. Zde jsou už vidět zhoubné následky třicetileté války, která měla katastrofální dopad na zemědělství.
V následujících letech (uvádí se r. 1652 a 1653) byly sice 4 statky opět obhospodařeny novými sedláky, ale stále bylo 13 opuštěných dvorů a „velký počet zkažených následkem války“. Po třicetileté válce se v rychle rostoucí míře účastnil na vykořisťování i stát, což vedlo k dalšímu úbytku sedláků, kteří to raději zkusili na Moravě, nebo zemědělství zanechali úplně s tím, že šli kácet dřevo.
Růst obce v 18.–19. století
V roce 1789 má Janov 156 popisných čísel, kostel s farářem a pomocníkem a farní budovu.(5)
V roce 1837 registrujeme 169 čísel a 1289 obyvatelů, 2 faráři, farní budovu, jednu hospodu, dva mlýny, školu a budovu pro požární stříkačku. Pouze jedna rodina měla vyznání protestantské, ostatní byli katolíci.(6)
U těch mlýnů se jednalo pravděpodobně o dnešní č.p. 117 (směrem k Mendryce) a č.p. 58 (v dolní části obce nad jezdeckým areálem). Oba byly poháněny vodou.
Fr. Palacký uvádí, že v r. 1848 bylo v Janově 182 čísel a 1328 obyvatel.
Zdroje a poznámky
- Nejedlý, Zdeněk: Dějiny města Litomyšle a okolí. Díl prvý. Litomyšl 1903
- Lick, Carl: Zur Geschichte der Stadt Zwittau und ihrer Umgebung. Zwittau 1910 im Selbstverlag.
- Jména se uvádějí v jazyku historika, tak jako např. v případě rychtáře z r. 1420: „Beneš“ u Nejedlého, „Benedikt“ u Licka. V konkrétním případě se jednalo ale patrně o jméno české.
- Fiedler, Rudolf: Zur Geschichte der deutschen Bauerndörfer der ehemaligen Herrschaft Leitomischl. In: Mitteilungen zur Volks- und Heimatkunde des Schönhengster Landes, 21. Jahrgang (1925), Mährisch Trübau
- Schaller, Jaroslaus: Topographie des Königreiches Böhmen. Prag 1785. Chrudimer Kreis.
- Sommer, Johann Gottfried: Das Königreich Böhmen – Bd. Chrudimer Kreis. 1837.
- Psaní Dresdner Bank, filiálka Trutnov, ze dne 3.2.1941, farnímu kostelu v Janově s poznámkou: „...dass Ihr Vorgänger zur Zeit der Besetzung ins Protektorat geflüchtet ist...“
- Velešík, Vladimír: Osídlování Svitavska v letech 1945–1947. In: Pomezí Čech a Moravy, svazek 4, Litomyšl 2000.
- Trnka, Miroslav: Vývoj osídlení v oblasti Moravské Třebové. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, 2010.
Zajímavá data
| Rok | Událost |
|---|---|
| 1836 | Cestou z Vídně ke korunovačním slavnostem v Praze projel Janovem dne 21.8.1836 rakouský císař Ferdinand I. s chotí za zvonění kostelních zvonů hustým špalírem vesničanů. |
| 1842/43 | Jistý Hieronymus Weyda z Janova promoval na C. a k. universitě ve Vídni na doktora medicíny. Téma jeho práce: Hypochondria. |
| 1848 | V janovských lesích byl odstřelen poslední vlk. Byl pak vystaven na litomyšlském zámku. |
| 1867 | Ještě v tomto roce byly zde zaznamenány orchideje ve volné přírodě – jednalo se o vstavač ploštičný (Orchis Coriophora), který rostl u mezí směrem k Čisté. Zmizel nejpozději s rozšířením minerálních hnojiv v polním hospodářství. |
| 1930 | V květnu byla dokončena a vysvěcena stavba památníku pro oběti 1. světové války. Památník stál vpravo vedle Raiffeisenky (dnes budova OÚ), asi na místě dnešní autobusové zastávky. V druhé polovině padesátých let 20. století byl odstraněn. |
| 1937 | Od tohoto roku byl v obci elektrický proud. |
| 1960 | Dne 12.1.1960 vykazuje statistika, že v obci je 35 televizorů. |
Další zdroje
- Velešík, Vladimír: Osídlování Svitavska v letech 1945–1947. In: Pomezí Čech a Moravy, svazek 4, Litomyšl 2000.
- Trnka, Miroslav: Vývoj osídlení v oblasti Moravské Třebové. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, 2010.
Viz také: Kroniky obce Janov · Gajer · Mendryka · Kostel, věž a zvony · Farnost a farní budova
